Silvestr 2006
Warning: Use of undefined constant pullquote - assumed 'pullquote' (this will throw an Error in a future version of PHP) in /web/htdocs4/hajtmarcz/home/www/wplisaj/wp-content/themes/beastblog-v2/single.php on line 10
27. 12. – STŘEDA
Vzhůru na Pekařov
Navazujíc na předchozí nelibé zkušenosti, mohu s pýchou sdělit, že tentokrát jsme směr na Olomouc nabraly excelentně. Hrdě jsme se s Leou plácaly po ramenech, jak jsme konečně s tím kufrováním vydrbaly. Byly jsme s Lenkou Hoškovou domluveny, že jí zatelefonujeme, jak budeme před Zábřehem – ale najednou jsme se cítily tak jisté, na koni, že jsme jí zatelefonovaly hned za Brnem. „Ahoj Lenko, za hodinku jsme u Tebe“….
Za tu pýchu nás osud odměnil pádem : před Prostějovem se objevila mlha jak mlíko – a prd mě bylo platné, že mě ten policajt naučil spouštět mlhovky (viz historka v cukrárně v Losinách…), nepomohly. Mlha byla silnější…. Z „hodinky“ se staly hodiny dvě.
Lenka mě ubezpečila, že všechny potřebné věci už mají na Pekařově-a že povezu pouze živý materiál, že oni už žádná zavazadla mít nebudou.
To mě uklidnilo, protože ve svém boji s časem nemám často možnost promyslet, co vzít ekonomicky s sebou(„vždyť auto všechno uveze“). Předpovědi slunného, téměř letního počasí, mě zmátly natolik, že jsem tomu uvěřila a hrábla bezmyšlenkovitě do jarní části skříně. Dnes už vím, že to byla chyba. Naplnily jsme auto spoustou nepotřebných věcí, ale taky jídlem a vínem – no a moc úložného místa už nezbylo.
Za tmy, s ušima, zrudlýma studem, jsem zavolala Lence, že už se konečně blížíme k Zábřehu. Před domem nebyl jenom živý materiál, ale hromada několika krabic, tři batohy, několikery brusle, plyšový slon ………
S pomocí Boží jsme to vše i sebe doslova narvali do auta. Posíleni touhou strávit pár bezstarostných dní s úžasnými přáteli jsme dokázali pokořit i fyzikální zákony. Protože hmota do vozu vsunutá zdaleka překračovala jeho objem!!!!!
28. 12. – ČTVRTEK
Tůra Tři Kameny
Pár odhodlanců a pes jsme se vydali na Tři Kameny. Jeleni, Krejčíři a Gregoři šli na průzkum lyžařských letovisk.
S Třemi Kameny to bylo tradičně stejné : nejprve, že to klouže, že zůstaneme dole, potom že jenom někdo zůstane dole a nakonec – že pes ale fakt dole zůstat musí!!!Prohlédnete-li si pečlivě fotografie, jsme nahoře nakonec všichni – i pes.
Počasí bylo úžasné, slunné, cesta pokrytá sněhem – pohádka!!!
Po obědě jsme mastili karty. Silvestrovský Pekařov byl trochu karbanický a do karbanu se s chutí zapojovaly i děti. Dokonce i Šimon ! Když se Inka nedokázala od karbanu odtrhnout, kojila Šimona za hry -a ten se od prsu nemohl odtrhnou taky.
Zaujati hrou, jsme si vůbec nevšimli, že v kotelně se zahájil boj za lehké drogy a tvrdý alkohol, spojené s ochutnávkou.
První následky boje účastníků kotelního setkání se projevily už u křížovky. Nejroztomilejší byl Vašek , oči mu zářily, že jsme mohli zhasnout světlo. Jeliš zářil taky, ale jaksi nestíhal časové limity.
Co se týká křížovky, Váš zájem byl nad naše očekávání. Pozorovat zaujetí , adrenalin, reklamace výrazů a boj o body z opačné strany je neskutečný zážitek. Prostě Lišajové nezklamali, zapojili se – jako vždy – naplno.
Druhé následky boje účastníků kotelního setkání se projevily krátce po vyluštění křížovky a následného kvízu. Do místnosti vstoupil Jeliš, zelený jak sedma, oči mu plavaly jak bárky v oceánu – od nikud nikam, a tento obraz zeleného mužíka, testujícího lehké drogy a tvrdý alkohol, dokreslovalo smutně zelené triko na jeho zmítajícím se tělě. Taky dostal diplom za to, že testování nešidil. Myslím, že Tomáš Krejčíř dlouho nezapomene, jak z testra vytloukal testované a pokoušel se do něj zpět vtlouci život. Naštěstí se to podařilo.
Mezitím se další účastníci dvojboje droga/chlast tiše v kotelně propili ke střízlivosti…. . obdivně jsem jim sekundovala s ředěným Ryzlinkem, protože mě i ten někdy stačí k očím jako bárky….
29. 12. – PÁTEK
Cukrárna v Losinách
Od Ivy to byl báječný nápad : udělat opravnou návštěvu cukrárny v Losinách – pěšky. Je to z Pekařova asi 6 km. Oběd byl o hodinu odsunut, abychom se v pohodě vrátili. Cesta při švitoření ubíhala jako po másle. Já jsem si při tom všem nestihla uvědomit, že do Losin se jde z kopce. Cukrárna tentokrát byla otevřená, ale nejsem si zcela jista, zda z nás měli radost. Nicméně nám dovolili srazit stoly, a to tam určitě mělo premiéru. Dokonce si přisedl i Marťa. Kávička byla výborná – a myslím, že jsme tam zasunuli i nějaké panáčky.
Líčila jsem tam tu čerstvou historku, jak jsem udělala z policajta totálního blbce. Samozřejmě „neúmyslně“. On si na to fakt naběhl sám. Ale od té doby alespoň vím, jak se rozsvěcují mlhovky…. (ale bylo mě to prd platné…. )
A tak jsme se tam v tom teplíčku a s těmi kávičkami, panáčky, zákusečkami a neuvěřitelnými historkami, které se dávaly k dobru, cítili báječně a rozseděli jsme se a rozlenošili, že se nám nechtělo moc zvedat. Přispěl k tomu trochu i Ady, který sice velmi dobře(na rozdíl od nás) dojel z Brna do Šumperka, ale Losiny na jeho mapě zřejmě nebyly. I přes navigační zařízení, které si kvůli této cestě obstaral, je hledal asi o hodinu déle, než jsme předpokládali. No a my jsme na něho čekali, protože měl vzít zpátky Lenku s Marťou a Leu.
Tím jsme se dostali do časové tísně. Začal hon s časem. Vydali jsme se na cestu zpět. Po panáčkách se mi stoupání do mírného kopce zdálo jako výstup na Kilimandžáro. Nejprve jsem se držela v čele. Říkám si :“Yvčo, sice už něco pamatuješ, ale nedostatek kondice strhneš jenom vůlí…. “
Nestrhla. V polovině cesty jsem už na čelo skupiny ztrácela, komunikovat jsem už vůbec nemohla, funěla jsem jak vyřazená lokomotiva a cesta mi definitivně přestala ubíhat. Modlila jsem se, abych alespoň uhájila střed pole. Když jsem uviděla Výzkumný ústav včelařský, ani blecha by nebyla šťastnější….
Jedinou útěchou mi bylo, že se druhý den i mladší ročníky čestně přiznaly, že to byl náklad i pro ně……
S takto dřevěnýma nohama jsem se nechala přesvědčit na odpolední bruslení. Tušila jsem zradu, ale když mi z obrovského výběru bruslí, zajištěného opět Hajtmary, jedny sedly jak ulité, chtěla jsem se vrátit do mládí. Chyba…. Když jsem vyjela ze střídačky, byla jsem jako koza na ledě. Chvíli se mi zdálo, že padám dopředu, chvíli dozadu a – to, že jsem sebou nepraštila o led je zásluha zástupu andělů, kteří měli naštěstí pohotovost. Musela jsem jim ale slíbit, že s tou kondicí opravdu něco udělám.
Ubruslila jsem pár koleček a odebrala se do restaurace, kde se už ohřívala Iva. Restaurace byla prázdná a grog byl posilující. Postupně se v té restauraci začali scházet všichni „Pekařovští“, až ji zaplnili kompletně, včetně psa. Než ale všichni přišli, hodnotili jsme s Ivou – pohledem na kluziště-všechny, kteří před námi kroužili. Shodli jsme se, že byli úžasní – ten styl a skluz …paráda!!!!Pekařovští zabrali celý stadion a vedli na celé čáře!!!!
Tady bych ještě ráda udělala vsuvku : Inka se proslavila na tomto Pekařově jako OPAŘOVAČKA, lépe však „Inka opařovač“ podle „ Jack rozparovač“. Opařila nejprve svého manžela na čele čajem, posléze Šimonovu ruku horkou polévkou. Do třetice Tadeáš téměř přišel o oko. Zmiňuji se o tom velmi cíleně zejména proto, že to je jinak skvělá matka. Jediná z rodiny zůstala nezraněna….
A tak mě napadla rada, jak udržet rodinu pohromadě :
CHCEŠ-LI DOMA KLÍDEK MÍT,
VŠECHNY ČLENY OPAŘ !
PAK JE VEZMI NA SVŮJ KLÍN
A SKVĚLE JIM UVAŘ …. .
Před všemi řidiči, kteří ten den drželi volant v ruce, hluboce smekám. Byla to místy ledová hora.
Nic nám však nezabránilo se radovat. V klubovně bylo instalováno zařízení pro čtení textů písní, což jsem nejvíce ocenila já. Ne že bych měla tak blbou paměť, ale ty texty jsem se nikdy pořádně neučila. Takže mé dřívější přizvukování se změnilo ve smělý zpěv!!Myslím, že i mnoho dalších členů si konečně zazpívalo -a na decibelech to bylo znát !!
V kotelně to zase vřelo !!!!
Zbytek dne doplňte dle svých pamětí, protože moje tady končí. Rýnský ryzlink mě zase šmakoval…. .
30. 12. 2006 – SOBOTA
Bowling
Bowling byl poznamenán strastiplnou cestou po ledové vozovce. Myslím, že kdyby nebyl objednán předem, asi by se vůbec nevyrazilo.
Týmy byly pečlivě rozlosovány. Binec v tom udělala pouze Lea s Adym, kteří se nakonec zápolení neúčastnili.
Po přezutí do bowlingových trepek jsme se začali třepat na bowlingové koule. Týmy dospěláků byly tři, dětský jeden.
Adrenalin, soutěživost i urputná touha po vítězství dostaly znovu zelenou. Radost nad ležícími kuželkami však střídalo zoufalství nad stojícími.
Dokonce jsem zachytla i výroky jako : „sviňa koule, -do prrr(dele), -tak takhle teda ne, -to musíš dát, vole ! – a ještě pár dalších, nepublikovatelných sousloví…“
Bylo hodně zdařilých pokusů poslat k zemi všechny kuželky jedním vrhem. Dotyční šťastlivci skákali, vykřikovali a radovali se. Dokonce jsme zaznamenali u Jardy i zvláštní zalomení kopýtkem a poskok, což umí dokonale parodovat Tomáš Krejčíř.
Taky došlo, bohužel, k úrazu, když jsem se přetahovala o koule s Hošou. Při jednom z takových pokusů je získat pro sebe – jsem mu málem vypíchla oko – a ještě dodnes jsem si v sobě nevypořádala, jestli to náhodou nebyl záměr, protože jeho tým třeskutě vedl. (Samozřejmě je řeč o koulích bowlingových…. )
Měla jsem, bohužel, taky několik nezdařilých pokusů, kdy se mi prvním hodem podařilo umístit kouli do pravého korýtka a druhým do levého. Kuželky se po míjejících koulích ani neohlédly, natož aby si lehly. Po takových pokusech jsem se vždy bála pohlédnout na své spoluhráče, neb jsem měla strach, že Dan si bude rvát vlasy a Jarda vousy nebo naopak.
Dámskou část týmu doplňovala Bára, která nás bavila speciálním stylem, pravděpodobně založeným na osobní domluvě s koulemi. Jinak by nebylo možné, aby koule, spíše z ruky vypadená než vržená -se ke kuželkám vůbec doplazila, potom – tak, tak – líně zasáhla jednu kuželku, ta se půl hodiny klátila na tu vedlejší, až ji zasáhla, potom ta zasažená se zase další půl hodiny klátila na tu další a tak to postupovalo až nakonec ležely všechny.
Něco neskutečného !!!Jeliš, který vše od vedle pozoroval, jenom úpěl:“Moje nervy, moje nervy…. . !!“
Při hře jsme se vesele občerstvovali a dokonce jsme i oblomili zpočátku komisního barmana, který v závěru vyloudil na svém koženém ksichtě rudolící úsměv.
Děti si to užily báječně, dokonce v celkovém hodnocení porazily dospěláky.
Jak nakonec dopadly výsledky – a následné vyhlášení a předání diplomů, je patrné
z výsledkové listiny, která bude součástí kroniky.
Někteří šílenci toho neměli dost a šli ještě plavat.
My jsme se, dík Jardovu bravurnímu řidičskému umění, proklouzali v pořádku zpět. Skvěle museli asi proklouzávat všichni řidiči, protože jsme se- nakonec- šťastně potkali všichni opět na Pekařově.
Sněhurka a několik trpaslíků
Osazenstvo Penzionu INA nás pozvalo na vlastní divadelní produkci známé pohádky
„Sněhurka a sedm trpaslíků“.
Takový zájem publika však asi nečekali. Tato skutečnost se projevila jednak na obavách majitele z únosnosti stropu a jednak na aktérech a hercích, kterým tréma svázala ústa natolik, že nebyli schopni slova. Naštěstí byla zabezpečena dokonalá, vpravdě decentní, nápověda.
Trpaslíků bylo tak jak tak nedostatek a navíc Štístko nechtělo na záchraně Sněhurky vůbec spolupracovat. Nakonec ale vše dopadlo dobře-a i když malý princ zapomněl Sněhurku políbit -naštěstí ožila.
Kdyby se to hrálo na jaře na Pekařově, musel by se dělat casting, protože bude přetrpaslíkováno a přesněhurkováno. To by bylo asi lepší zvolit „Alibabu a 40 loupežníků, abychom si zahráli všichni.
Při produkci došlo k vydatnému občerstvování publika rumem a Myslivcem, takže se v průběhu představení nešetřilo hlasitým obdivnými projevy a smíchem, naštěstí však v místech děje, kde se to očekávalo….
Když došlo na konci ke „standing ovation“ a lehkému podupávání obecenstva do podlahy, všimla jsem si zelené tváře majitele. Hodně se mu ulevilo, když jsme odešli.
Pekařovský Lišaj rozdává dárky ………. .
Po návratu ze Sněhurky se očekával příchod Santy, alias Pekařovského Lišaje.
Že to bude příchod tak triumfální, však nečekal nikdo. Za hurónského zvuku zvonu a s laserovými efekty se blížily saně, tažené Lišajem a na nich seděli 3 sobice a jeden sob a drželi pytel dárků. Lišaj lišácky vysvětlil proč přijel a jak to, že ještě zbyly dárečky. Byl tak přesvědčivý, že jsme mu uvěřili. Teda alespoň já. Jardu jsem vůbec nepoznala. Při rozdávání dárků prokázal dokonale svoji proklamovanou schopnost improvizace a bravurně zvládl i prekérní situace, kdy některé děti projevily zklamání nad vybraným dárkem. Jarda to vyřešil s nadhledem, doporučením vzájemných výměn.
S dospěláky problém nebyl, byli potěšeni všichni a Jelen šel hned zapálit první hřbitovní svíci. Kéž mu dá Bůh dlouhé žití….
Klubovna a kotelna
Den byl ukončen přesunem do klubovny. Zatímco se tam zpívalo, v kotelně se řešily, jako obvykle, problémy globálního oteplování a blízkého východu.
31. 12. 2006 – NEDĚLE
Brzy ráno vyrazila mužská část Krejčířů, Gregů a Jelenů s ratolestmi lyžovat do Branné.
Na Pekařově zůstal na hlídání malý Šimon. Vzali jsme to všichni velmi zodpovědně, ale obavy byly zcela zbytečné. Je to neuvěřitelně bezproblémové dítě. Jediné snad, co se mu moc nelíbilo, bylo oblékání – ale přátelé, komu z nás se to líbí????Opačný jev je daleko příjemnější…Oblékání však bravurně zvládla Ivana. Dítě narvala do oblečků a ruksaku, – a jakmile ho umístila do kočáru, ihned zatuhlo. A tak jsme mohly celou procházku prokecat, aněž by dítě do toho zasahovalo…. Jenom nechápu, jak se dá takové dítě naprogramovat, že v nepřítomnosti rodičů nevyžaduje ani potravu, ani výměnu plinek, nečůrá , nekaká, usmívá se a ještě se tváří inteligentně….
Když jsme se vraceli z procházky se Šimonem, viděli jsme úžasné dýmy, které se linuly ze sběrných popelnic, umístěných před Penzionem. Možný požár byl naštěstí odvrácen a mnozí z Vás ani netuší, že nás bravurně a bez ovací zachránil čerstvý hasičský dobrovolník Jarda. Ani jsme mu za to nedali diplom, protože by Hajtmaři zase vyžrali všechno. I když by si ho fakt zasloužil.
Před obědem se přihrnuli lyžaři s úzasnou novinou : „Áda už jezdí bez šle . . !!!“Tomáš si posteskl, že skončilo kontrolované lyžování. Místo toho nastane lyžování hledací a stíhací. Áda je rychlý a s geny po babičce, která je schopna se ztratit všude, připraví na svahu rodičům jistě
horké chvíle. Už se na to škodolibě těším….
Celý dům provoněla svíčková a báječná polévka. Myslím, že fronta na ni byla jednou z největších na Pekařově a porce knedlíků se u některých blížila až k dvoucifernému číslu. Paní Evička si dala záležet. Taky miluji momenty, kdy jedlíci nad mými pokrmy vydávají erotické zvuky….
Za Silvestra si toho moc nepamatuji, tuto díru v paměti za mne zajistí úžasné fotky. Půlnoc se odbyla u šlepru a všichni byli naladěni báječně. Potom ještě následoval pižamový bál – a dovedu si představit, co se dělo v kotelně. A nebo spíše asi nedovedu….
Myslím, že to bylo jedno z nejhezčích, ne-li vůbec nejhezčí setkání Pekařovských Lišajů. Všichni se úžasně zapojili a bezvadně bavili. Důkazem jsou Vaše nádherné komentáře k fotografiím a zájem se podělit o dojmy.
Nasadili jsme si vysokou laťku, ale je to krásná výzva do budoucna !!
Já tentokrát budu kulturnost Pekařovských Lišajů zastupovat na detašovaném externím pracovišti v Brně. S Lenkou a Barčou se vypravíme na premiéru baletu Spartakus.
Někdo to kronikaření musí tentokrát vzít za mě. Už se moc těším na další Pekařov – tentokrát vezmu asi i „tatu Lea“, když bude hodnej, aby tomu Michalovi s tím věkovým průměrem trochu zatřásl !!!!
Zdraví Vás Yvča a Lejča
