Lišajské velikonoce 2009

Vloženo 9. 6. 2009

Tradiční Velikonoční sraz se letos konal o víkendu 10.-13.4.2009. Záštitu nad touto akcí převzaly Hoškovky, které svoje garantství pojaly zodpovědně – nástěnka s pokyny a programem byla funkční od okamžiku jejich příjezdu a byla zcela zaplněna. Po sérii akcí s poměrně velkou účastí byla o těchto Velikonocích na Pekařově bohžel spíše komornější sestava. Z objektivních důvodů nedorazila řada skalních členů, např. Krejčíři, kteří pečovali o nemocného Davídka a Kovačičíni, kteří se doma zotavovali po ataku planých neštovic. Naopak se poprvé mezi Lišaje dostali Mirek s Janou, kteří asi s napětím očekávali, jaké překvapení jim letošní velikonoce přinesou. Koneckonců na slibovaná překvapení se těšili asi úplně všichni.

Na prodloužený víkend se začali Lišajové sjíždět v pátek, ačkoliv se původně plánoval příjezd už na čtvrtek. Jako první dorazili tentokrát Hajtmaři a Neumanni (Mirek a Jana), kteří s sebou přivezli překvapení pro Lišaje. Zatímco ženy připravovaly velikonoční výzdobu, (podle Michala – chamčí), chlapi montovali na sloup překvapení – zatím zahalené do obalu s tajúplným nápisem Lišajský VePřek (nepřek). Do toho přijeli svým autobusem Jeleni, kteří s sebou přivezli Šikulovic kluky.

Na Jelena čekalo ještě před zaparkováním jeho autobusu žebříčkové překvapení tj. Michalův nápad umístit na hliníkový žebříček pivo s otvírákem tak, aby Jelen mohl jedno pivo okamžitě po příjezdu „smrknout“, aniž by vylézal z auta. Překvapení naopak čekalo nás, když před penzion dorazil nádherný „čopřík“, na kterém přijeli Jirka s Ivou. Jirkův Mazlík byl slyšet již z velké dálky a Jelen zatím netušil, že mu Jirkova motorka přinese jednu veselou historku (pro ostatní – pro něho samotného už méně).

Zatímco někteří nadšenci vytáhli ping-pongový stůl, aby se trochu protáhli, ostatní si odpočninkově vychutnali zbytek krásného slunečného dne. Dobře jsme udělali – večer nás čekala Mojitová smršť.

Šikulové totiž přivezli potřebný proviant (Kauflanďácká máta, KeyRUM, limetky atd.) a Jirka s Jelenem se pustili do přípravy mojita. A protože nejsou žádní troškaři, tak používali jako přípravnou nádobu hnedle kyblík. Jirka přitom poznamenal, že dělal mojito i do velké nádoby od barvy. Samozřejmě nemohla chybět sklenice s utopenci. Novinkou bylo seznámení osazenstva s novou „zeleninou“ – Jeleni s sebou přivezli celou nůši listů Česnečku medvědího. Listí chutnající opravdu po česneku prý narvali cestou v jakési přírodní rezervaci. Vzhledem k tomu, že je žádný ochranář nepřistihnul, tak bylo Česnečku hodně a hlavně zadarmo. A tak byl milý Česneček velmi frekventovanou pochutinou – fajnšmekři jím málem sypali i buchty.

Druhý den nás čekalo překvapení šéfkuchaře – ŘÍZEK. To tady ještě nebylo! Máme alespoň o čem vyprávět těm, co nemohli dorazit.

Velkou atrakcí byly ovečky s jehňátky – část Lišajů měla službu a chodila pravidelně jehňátka krmit z kojenecké láhve. Při výpravách za ovečkami bylo občas třeba překonávat bahnité úseky kolem potoka a na jedné z fotografií je krásně vidět jak mohou po takové výpravě vypadat bílé fusekle. Odpoledne Jirka neváhal splnit Jelenovi jeho přání a vytáhnul z Michalovy plechové garáže svého „Mazlika“. Jelen, pochopitelně sqěle ustrojen (viz. Tomášův komentář: „Není co dodat! Vynikající obuv, dokonalé oblečení a super ovladatelný stroj!“) se snažil zkrotit třímetrákový stroj a aby toho nebylo málo, požádal Jirku, aby si sednul za něj. Rozjezd do poměrně prudkého kopce nebyl pro Jelena elementární záležitostí, obzvláště když s představou, že postaví motorku s Jirkou za zády „na zadní“, se bál trochu více přidat plyn. A tak bylo přes bublající motorku slyšet Jirku jak na Jelena řve: „Přidej plyn, přidej plyn!“ a naopak Jelena řvoucího na Jirku: „Nepřidám, nepřidám!“ Jinak to snad ani nemohlo dopadnout. Motorka se vrátila na základnu zpět s jezdci, kteří si vyměnili pozice. Jelen přijel na zadním sedadle, Jirka řídil. V zatáčce pod Inou totiž potkali John Deera (obrovský traktor) a Jelen nechtěl riskovat, že úzkou mezerkou, která mu byla ponechána traktorem k projetí, projede. A aby toho nebylo málo, přijel s pěknou popáleninou – jó výfukové plyny mají ňákou teplotu a Jelenovo nechráněné lýtko bylo ideálním adeptem na „tepelné razítko“. Naštěstí byl po ruce Fenistil, kterým jsem Jelenovi lýtko vzorně ošetřil. Nevím proč, ale Jelenovi se nějak nelíbilo, na kterém prstu (vztyčený prostředníček) jsem mu Fenistil gel pro ošetření lýtka přinesl.

Velmi veselou a hlavně výnosnou historkou byla Jelenova sázka, kterou tentokrát prohrál. Šlo o rýnu, která byla po posledním vichru pěkně vykřivená a vypadala, jako by měla každou chvíli někomu spadnout na hlavu. Michal chtěl, abychom si vzali žebřík a vrátili rýnu zpět do háků. Pak někoho napadl geniální nápad, že vlastně ani nebude třeba lézt na žebřík, že by se dala rýna navléci zpět z pokoje, který běžně osidlují Gregáči. Jelen se hned jal uzavírat sázky, že to nepůjde! A šlo to! Stačilo k tomu použití trochu Lišajského rozumu, vyndat okno a umně použít lopatu a hrábě. Pak už jen stačilo vylicitovat konkrétní druh kořalky, o kterou se Jelen vsadil. Vyhrála na celé čáře Tullamore Dew! Na příštím srazu se tak bude pít dobré pití.

Z poklidného odpoledne nás vytrhla návštěva dvou nenápadných civilistů, kteří přijeli v ještě nenápadnějším voze (byl tak nenápadný, že už ani nevím co to bylo za značku). Hned po příjezdu se sháněli po Michalovi, kterému se následně představili jako utajené speciální přepadové komando cizinecké policie. Zřejmě v Penzionu hledali nějaké nelegální přistěhovalce. Vtípky z naší strany jen pršely (viz. hláška o nasazení brýlí a Mongolovi). Michal se do úsměvu tak trochu nutil. Proběhla další sázka, že nepůjdu tajné policisty vyfotit. I když se jim to příliš nezamlouvalo, tak nakonec jsem je zvěčnil – příště je už identifikujeme.

Návštěvou na svém Bigovi nás potěšil i Kuba, který musel vzápětí vyzkoušet Jirkova Mazlíka. Humorné bylo, když se jim dlouho nedařilo Mazlíka nastartovat, aby poté Jirka zjistil, že má vypnutý jakýsi tajný vypínač, který slouží jako ochrana před nenechavci.

Nevím už kdo to zorganizoval, ale najednou jsme byli na cestě do Pustých Žibřidovic. Kdosi objevil na záchodě atrakci – pyramidu ze záchodových papírů, tak bylo o zábavu (hlavně personálu) postaráno.
Úsměvy některým ztuhly na tváři až když měli platit, protože zjistili, že na Pekařově nechali peněženku, kterou jim manželky nachystaly s sebou (Ať nezjišťujete, kdo to byl tak jsem to byl já – no a co ne?). Naštěstí byli mnozí při penězích a tak jsem si nemusel útratu odpracovat v kuchyni a mohli jsme se vydat na zpáteční cestu. Pěkným „prďákem“ jsme vystoupali nahoru na kopec a tam jsme narazili na fotbalové hřiště. Docela by mne zajímalo, zda měli fotbalisté více míčů. Při představě, že někdo míč odkopne a on se skutálí až dolů – moc by toho asi nenahráli, ale zaběhali by si pěkně. Cestou kohosi napadlo, že by se mohly válet sudy – děti to pochopitelně s nadšením uvítaly. Hádejte koho ten bezva nápad napadl? Ve skupině byli i tací, kteří v závěru vzali manželku za krk. Asi budete marně přemýšlet, kdo by to jen mohl být! Objevila se tam i myšlenka, která tento počin dávala do souvislosti s historkou, jak Pavel s Míšou kdysi poprvé přijeli na Pekařov. Závěr odpoledne po příchodu z výletu patřil focení Jelenova autobusu a Jirkova Mazlíka. Jelen totiž plánoval velkou reklamní kampaň pro zviditelnění své nové firmy „Autodoprava autodoleva Jelen“, takže potřeboval propagační materiály.

Před večeří jsme ještě stačili slavnostně odhalit ceduli Lišajské republiky. Odhalení předcházel proslov paní prezidentky a karaoke zpěv Lišajské hymny. Zdenek i OSA by z nás měli opravdu radost – tantiémy se jen hrnou.

Večerní program vrcholil na dvou frontách. Zatímco jedna skupinka se oddávala táborákovým hrátkám, druhá seděla v jídelně a vášnivě se věnovala karbanu. Proslýchá se, že prý trošku karbanu v dámské společnosti patří k bontonu. Zejména, když paní prezidentka vyhrává stylem, že mladší ročníky nemilosrdně drtí!
Všichni netrpělivě očekávali ráno – před muži byl těžký den, před ženami vidina toho, že nebudou chlapy vidět celý den.
Díky malému osazenstvu dopadl ranní úvod sqěle. Za zmínku stojí snad jen netradiční „tangová pentlička“, kterou dostal Dan hned po ránu uvázánu na svůj pracovní nástroj. Taky panáků bylo oproti jiným letům pouze asi polovina, takže jsme po snídani opouštěli penzion ještě docela střízliví, což se o předchozích ročnících rozhodně nedalo tvrdit.

Brzy jsme ale svoji hladinku dohnali! Dlouhodobější zastávka u Ivy a Jirky, kde je pro nás každoročně připravena široká paleta alkoholických nápojů (v čele s Beefeaterem) a jídla udělala své. Zábava u Jirky byla opravdu výborná – napadají mne snad jen dvě historky: „Kterak Dan hledal svoji tangopentličku pod skříní a naštěstí ji našla babička“ a „Kterak Vašek učil jednoho Jirkova kamaráda plést pomlázkový prut“.

Po odchodu od Jirky jsme se zastavili ještě v usedlosti pod Inou, kde se nám dostalo přátelského přivítání a mnoha panáků u velmi pohostinných lidiček (majitelé oveček), kteří jsou na Pekařově nováčky. Jelen jim za odměnu za jejich pohostinnost zkontroloval dno jejich rybníčka, když dostal za úkol zjistit, co se stalo s Amury, které tam před časem nasadili. Nakonec prý ale udělal více škody jak užitku, protože jednak zakalil zabahněný rybníček tak, že prý dodnes se rozvířené bahno neusadilo a druhak prý zničil žabí kolonii, která se v rybníčku chystala usadit a vyvést své mladé pulce. Kromě pozdvižení, které vzbudil Jelen svým Moravským žilnáčem stojí za zmínku asi jen etuda „Kterak si Jelen od Dana půjčil jeho mikinu (byla vůbec Danova?) aby ze sebe setřel bahno, které majitelům zcizil z jejich rybníčka“ a historka o tom, jak Michal poslal manželský pár ve žlutém autě zkratkou směrem vzhůru, aby se za 15 minut vraceli zpět, že v lese je cesta ještě plná sněhu, takže se nedá projet.

Závěr našeho velikonočního snažení patřil návštěvě penzionu „U dvou bulteriérů“, kde si nechala část výpravy rozkousat své pracně pletené pruty od dvou milých a veskrze přítulných pejsků.
Na některých z nás bylo vidět, že mají pejsky rádi. Obzvlášť Vašek a Jirka se pěkně s pejsky vyblbnuli. Jirka se pokoušel i o drezůru, když se snažil jednoho z pejsků nalákat do Michalova bazénu – neuspěl. Nadšená majitelka pejsků si nakonec pro své svěřence musela dojít a v náručí si je odnést – tak byli po namahavém výcviku zmoženi, že nezvládali odejít „po svých“.

Po návratu na základnu jsme při čekání na stravu sledovali v telce velikonoční koncert, jehož „hlavním protagonistou“ byl Leo – první pán Lišajské republiky (nebo jak se to řekne, když manželka prezitenta je první dáma?).

Prosluněné odpoledne bylo věnováno volné zábavě – Kjubisti kjubovali, kluci dokončovali stavbu bunkru, unavení odpočívali, zmožení šli spát aby vstali až druhého dne ráno (Vašek dostal diplom za to, že délka jeho spánku překonala rekord i ve zvířecí říši). Dan na tom byl sice o něco lépe, ale i tak ho o druhé místo v délce spánku nikdo nemohl připravit.

Lele zorganizovala bitvu mezi chlapci a dívkami o dobytí vlajky umístěné ve vlastnoručně zhotoveném bunkru. Bojoval proti sobě tým chlapců – Černí škorpioni a tým děvčat – Pretty girls. Boj dopadl tak jak se dalo čekat – chlapci si dodnes myslí, že zvítězili oni, zatímco dívky si myslí pravý opak. Obdivuhodná byla zejména taktika dívek, která byla před zahájením boje vštěpena dívkám jejich náčelnicí – Leuškou. Dívky zhotovily jednu vlajku falešnou – ta se chlapcům podařila získat. Chlapci zhotovili svoji vlajku z papírů kalendáře s Kikinami. Pečlivý výběr správného papíru zrealizoval Tomík, který při výběru papíru hodnotil příslušnou Kikinu podle přísných měřítek.

Večer se opět opékalo. Za zmínku stojí speciální způsob opékání topinek, který nás naučila Bára. Tatarák jen mizel a všichni jsme mysleli na Jelena, který se neuváženě odpoledne odebral zdřímnout si. Peťka, která jako obvykle měla po ruce chůvičku, prostřednictvím které sledovala, zda Jeníček spinká najednou strnula a přiložila si ji k uchu. Z chůvičky se totiž ozývaly neidentifikovatelné zvuky. Po chvíli dohadování jsme zjistili, že Jelen se právě probudil a začal konat ranní hygienu – čistil si zuby. Peťka nevěřícně šla nakouknout do okna. Když se vracela, suše podotkla: „On ten tatarák snad cítil i přes to okno!“ Za chvíli Jelen dorazil – mírně rozespalý, zato s o to větší chutí k jídlu. Během chvíle tatarák zmizel v propadlišti dějin, neboť všichni, kdo dosud váhali, váhat přestali, protože by se jim mohlo váhání trochu nevyplatit. Toho večera zorganizovala zpěvuchtivé Lišaje ke zpěvu mnohohlasého kánonu. Čtyři skupiny se postavili do rohu hřiště a zazpívaly tábornický kánonsong Červená se line záře. Když doba pokročila a všichni začali odcházet na kutě, prospaný Jelen začal vzpouzet, že se mu ještě nechce spát. Dan mu doporučil, aby se zastavil za Vaškem, že ten si taky bude celou noc číst, když celý den spal. Bohužel se pletl – Vašek vydržel spát celou noc!

Jako velmi pozitivní je možno hodnotit to, že se do aktivní tvorby programu tentokrát zapojili i děti. Kluci např. naplánovali turnaj ve fotbale. Dokonce si na nástěnku dali upoutávku s rozlosováním. Termín zahájení turnaje byl tristní – 6:35 hod! Hošena coby vrchní garant si pochopitelně na tuto dobu natočila budíka. Může ovšem dosvědčit pouze to, že v hodinu konání, kterou stanovily děti, měli všichni půlnoc. Proto se znovu odebrala ke spánku. Zábavou, ale hlavně testem trpělivosti dětí bylo hledání míst, kam schoval velikonoční zajíček Lišajčatům velikonoční nadílku.

Z programu posledního dne lze vypíchnout obzvláště open-air keyboardový koncert paní prezidentky, který měl i zahraniční posluchače. S lahváčem v ruce si hrané songy broukali dva Slováci, kteří náhodou jeli kolem. Po obědě už všichni začali balit. Leuška s Ivou naformulovaly texty diplomů, které byly následně předány. Největší radost z diplomu měl asi Vašek, který už byl zase (po téměř dvacetihodinovém spánku) fit.

Zážitky z velikonočního sletu si můžete připomenout také prohlédnutím fotek v Lišajském fotoalbu – tentokrát jich je k dispozici 450 ks a k nim 200 komentářů.

Velikonoční Obšťastník 2009

Závěrem chci všechny Lišaje upozornit na to, že sice s jistým zpožděním, ale přece, vzniklo další číslo Lišajského Obšťastníku. Vznikal sice dlouho, těžce a bolestně, ale nakonec se snad vydařil.

Nové číslo Obšťastníku je trochu netradiční. Je koncipováno jinak, než čísla minulá. Text Obšťastníku je vpodstatě totožný z obsahem tohoto webového článku, ale navíc obsahuje jednak hesla Lišaurusu a dále souhrn všech fotografií, které byly ve fotoalbu komentovány, pochopitelně se všemi komentáři. Pokud své příspěvky a postřehy z příští akce zapíšete jako komentáře k fotografiím, mohou se objevit na stránkách Obšťastníku, resp. alespoň Lišaurusu.

Závěrem upozorňuji na to, že se stahování Velikonočního Obšťastníku může chvíli trvat, neboť je poměrně veliký – má 14 stránek (cca 15MB). Doufám, že se vám bude líbit, a že si počtete. Kliknutím sem nebo na obrázek si nový Obšťastník stáhnete.

S pozdravem Holizda všem lišajům, lišajkám a lišajčatům – Lišaj Jarda


Jste první komentátor tohoto příspěvku.


Vložte komentář

Pro vložení komentáře je třeba se přihlásit.



Note: This is the end of the usable page. The image(s) below are preloaded for performance only.